Černá šťáva

Černá šťáva
Autor: Lanagan Margo
ISBN: L978-80-7387-214-4
EAN: 9788073872144
Počet stran: 216
Datum vydání: 22. 4. 2010
Odkazy ke knize:
Běžná cena: 209 Kč Cena: 146 Kč

Popis

Černá šťáva předkládá čtenářům sbírku deseti neobvyklých, dokonce šokujících povídek – vyprávění malého chlapce, jehož rodina asistuje při popravě sestry vražednice, líčení útěku sloního stáda ze zajetí, masakr páchaný šílenými klauny, život v izolované sektě popisovaný dítětem, povídky o nejrůznějších rituálech v různých společnostech – to všechno je tak neskutečné, tak bizarní a nečekané, že kniha si plným právem zaslouží zařazení do žánru fantasy; pro upřesnění, poetického, fantazijního fantasy. Nedočtete se tu o dracích ani o mimozemšťanech či skřetech, zato hodně o své vlastní duši a horečnatých snech, které mohou těšit i děsit.




Sbírka obsahuje povídky:


Zpěv na sestřinu cestu dolů


Zpěv na sestřinu cestu dolů


Sloužím svému pánu


Den červených nosů


Sladký Pippit


Dům Mnoha


Dřevěná nevěsta


Pozemská pouť


Věčné světlo


Skučoun

Volání jara


Kniha získala cenu World Fantasy Award a australskou cenu Ditmar.


Martin Šust o knize: „Margo Lanaganová patří mezi nejzajímavější autorky světové fantastiky posledních deseti let. Sbírka Černá šťáva přinese řadu povídkových lahůdek.“




„Mnoho textů se zdá být temnými a depresivními, ovšem jen do doby, než dočtete na jejich konec. Samozřejmě, že nenajdete žádné happy endy, jen sladkokyselá vyústění, která přináší sám život. Groteskní kulisy, které byste rozhodně neobvinili z příslušnosti k fantasy či hororu, často pomáhají hrdinům příběhu prohlédnout a pochopit podstatu jejich života, aby mohli zmoudřet, dospět či si prostě srovnat myšlenky. Na oběti se nehledí, Margo Lanaganová se soustředí hlavně na myšlenku za svým příběhem a často je pouze na vás, abyste správně pochopili, jaká ta myšlenka je.“ Jan Nohovec, z recenze pro server topzine.cz.


Ukázka:


Když se pak dehet začal uzavírat kolem Ikčina obličeje, pomalý, vazký, hrnoucí se ovál, Mai vedle mě se začala hroutit a kácet. Zpíval jsem hezky hlasitě – nechtěl jsem slyšel její poslední zanaříkání, žádný poslední dech. Popadl jsem Mai za loket a snažil se ji udržet na nohou, ale ona se kymácela ještě víc a plakala ještě hlasitěji. V tom hluku jsem vyhmátl mámin hlas, pevně zavřel oči a hlasem následoval ten její. Než jsem se takhle vzchopil, Ik se už zavíraly oči.


Přes náš zpěv jsem slyšel, jak volá mámu; nechtěl jsem, ale uši mi dál slyšely. Tohle se stane pouze jednou – už nikdy si to nemůžeš zopakovat, dokonce ani ve vzpomínkách. A máma se sklonila až k ní a já nepoznal, jestli Ik křičí a blekotá, nebo jestli si s námi pohrávají vlastní hlasy nebo zda lidé na břehu začali znovu zpívat. Sledoval jsem mámu, protože máma věděla, co dělat, věděla, že si má lehnout na rohož a namočit žínku do zbytku vody s trochou ledové tříště a vymačkat ji a tak zchladit obličej pohlcovaný dírou.




Delší ukázka zde: