Ráno vyjíždějí z Liverpoolu dva tvrdí chlapi, mají za úkol najít jednorukého feťáka a potrestat ho za starý podraz. Jsou to ostří hoši jako vystřižení z filmů Guye Ritchieho, a podle toho jejich cesta do Walesu taky vypadá. Sto mil jižně zatím hrdina příběhu prochází každodenními strastmi obyčejného života vyléčeného alkoholika a narkomana: připraví si snídani, nakrmí králíka Karlíka, navštíví přítele, pracovní úřad a lékaře, nakoupí v supermarketu, projde se po mořském břehu, zaskočí do kavárny a se soumrakem se vrací domů. Vše musí dělat jednou rukou – a nemůže nevzpomínat, jak se žije s oběma, a pochopitelně nemůže zapomenout, jak o ruku přišel. A kapitolu po kapitole přijíždějí ti dva drsní bouchači blíž a blíž. Vše se odehraje během jednoho jarního dne, a jako každý dobrý příběh i tenhle končí smrtí.
Ukázka z knihy:
Ale chlast, to je jiná; pít v tahu celý dny, týdny, jen trochu jíst a spát, a nakonec vystoupíš až do toho širýho, zářivýho místa, procházíš jím, a to místo je vně, ale taky v tvý hlavě a v tvým srdci, a na tom místě můžeš být bohem. Vznášíš se. Dopouštíš se lumpáren, bez výčitek, a tvoje mysl skotačí a dovádí kolem viny, kterou snadno utopíš, a uvnitř cítíš ohromnou sílu, protože víš, zatraceně dobře víš, že tohle není pro slabochy, kdepak. Být opilec nevyžaduje jen zoufalství, ale taky jakousi nezkalenou a zářivou odvahu. A sílu a oddanost nepochopitelnou těm, kteří nepijí, těm divným vzpřímeným postavám, který mlhavě plují tvým projasněným světem, slaboučkým spořádaným postavám na okrají tvýho vědomí, scvrklým do bezvýznamnosti smířením, zánikem touhy po dobrodružství, nezájmem a strachem z nekonečnýho hledání štěstí. Nevědí o tom krucinál nic. Spí a vstávají a krmí se a vyměšují a blábolí a pracují, to považují za nejdůležitější, zatracenou práci, otročení jakýmsi povinnostem, který zkrušují ducha a vysávají duši, až začnou umírat na vyčerpání, a zatímco pořád koukají na hodinky, až nastane jejich drahocenná přestávka na zatracený oběd, já si zajdu do hospody, která zrovna otvírá, voní tam leštěnka, dřevo a mosaz a sklo se blýskají ve slunci šikmo pronikajícím oknem, prach víří v paprscích. Jak bez toho můžou ti lidi žít? Čím zaplňují tu rozšklebenou díru?
O autorovi:
Niall Griffiths žije ve Walesu, vypadá jako technik rockové kapely a mluví jako liverpoolský dlaždič. Narodil se roku 1966 a vyrůstal v Liverpoolu. Otevřeně hovoří o problémech mladých lidí a městské spodiny; anglická kritika vysoce hodnotí jeho styl – kombinuje slang s výrazovými prostředky krásné literatury, nevyhýbá se ani joyceovskému „proudu vědomí“.
Griffiths zasazuje své romány do přímořského městečka Aberystwythu nebo okolí, kde se usadil po dokončení místní vysoké školy.
List The Guardin, který označil Griffithse za nadějného spisovatele, o jeho stylu napsal: Vyvolá ve vás pocit, že čtete na okraji útesu v zuřivém vichru, zranitelní, pobouření, ale živí.
