Autorka knihy žila a pracovala v Libyi plné tři roky jako radiodiagnostická laborantka nemocnice v Zahře. Díky své milé přátelské povaze zlomila hluboce zakořeněnou nedůvěru místních k cizincům. Zvláště domorodí spolupracovníci, ale i někteří pacienti, jí pomohli proniknout až k samé podstatě jevů, nad nimiž Evropanovi zůstává stát nejen rozum, ale mnohdy i vlasy na hlavě. Ať už jde o sňatky patnáctiletých děvčátek s bohatými starci, vypalování krvácejících ran žhavým železem nebo krutý osud svobodných matek, které za svůj „zločin“ pykají v žalářích a na nucených pracích v solných dolech. Přívětivější tvář Libye ukáže jen tomu, kdo má odvahu pohlédnout do té odvrácené. Stanislava Procházková to dokázala. Čtenáři už stačí jen ponořit se do pestré mozaiky fakt, postřehů a dojmů ze země pod zelenou vlajkou.
