Kniha vypráví příběh dobytí hlavního města byzantské říše v roce 1453. Ovládnutí Konstantinopole osmanskými vojsky vešlo do dějin především jako událost, která zakonzervovala nesmiřitelnost dosavadního konfliktu mezi křesťanstvím a islámem na několik následujících století. Jeho prostřednictvím pak byl v Evropě podporován obraz islámu jako čehosi nepatřičného, Evropě navěky cizího.
Bez ohledu na skepsi a útoky Evropanů se však sultánu Mehmedovi II. a jeho nástupcům podařilo na ruinách Konstantinopole zbudovat Istanbul – město, které si svojí velkolepostí a významem se svojí předchůdkyní v ničem nezadalo, stejně jako si s Byzancí nezadala říše, jejímž hlavním městem bylo učiněno.
Tato kniha proto není o osudové katastrofě či omylu Prozřetelnosti. Je o vývoji, o kontinuitě, a zároveň o stereotypech a utkvělých představách. Je o nás i o těch druhých – o těch, které se i pod vlivem vzpomínky na „pád Cařihradu“ stále snažíme ze svého světa vytlačovat.
