Pokud máte bláznivou tetu, která vám tvrdí, že má ve vaně mrtvolu, nechoďte se dívat do koupelny. Mohlo by se totiž stát, že se zapletete do Zápasu světů!
Ukázka z knihy:
Mého bratra skoro přikrýval stříbročerný beztvarý pekelný netvor, hučel a bzučel a skřípal zuby. Tobyho blesky byly v jasném ranním světle sotva vidět. Sluneční paprsky pronikající korunami stromů se třpytily na běsnícím stříbrném roji. Vypadalo to, že Tobyho požírá zaživa.
Zvedl jsem ruku dlaní dopředu, vyslovil příkaz.
Zaskučel vítr.
Zaskučel taky Toby, jak se kutálel po stráni a metal kozelce v zelené smršti orvané vegetace. Ale přinejmenším žil. Miliony částí lítice to odfouklo jako plevy, vyletěly vzhůru, vysoko nad našimi hlavami se shlukly do několika rojů, vytvořily šíp a řítily se na mě. Pištivé bzučení děsivě sílilo, jako kdyby mi na kolejích zhasl motor a řítila se na mě lokomotiva. Čekal jsem, až Toby zaleze za kmen mohutného dubu, vlasy, spíš jejich zbytek, mu směšně trčely. Nesmál jsem se. Lítice se zase spojila, zformovala se do podoby štíra, strašlivý jedový osten vztyčený a připravený vrazit mi ho do srdce. Opět jsem zvedl ruku a zmínil slunomet.
Tentokrát jsem měl dost rozumu, abych zavřel oči a odvrátil tvář. Prudké třaskavé prásknutí a křupání, jako kdyby hladový obr zchroupl koš rudých hroznů, jako kdyby nezbedný sirotčinec skákal na měchýřky chaluh bublinatých, jako kdyby stovky naštvaných hospodyněk dupaly do podlahy plné černých švábů. Když jsem otevřel oči a rozhlédl se, stromy hořely a vzduchem chumelily saze spálených kousíčků lítice. Příšerně smrděly. Už jste někdy pálili odstřižky nehtů? Tak nějak tak. Toby se vyhrabal na nohy, oči trochu napuchlé.
„Dal sis na čas,“ řekl důstojně.
