Na jedné straně existuje Les, kde je všechno jinak – nábytek, oděvy a věci denní potřeby tu vyrůstají ze země, hlína chutná a je výživná jako sýr, houba zaroste celé vesnice – je to tajuplný, nepochopitelný prostor, kde se pohybují mrtváci a kam se pozemšťan sám neodváží. Na druhé straně si lidé sami vytvářejí stejně absurdní svět nesmyslných, protiřečících si byrokratických předpisů, zákazů a příkazů, které je nutí chovat se stejně nepochopitelně.
Vítězná recenze 2. ročníku Soutěže recenzentů:
Varování: Pokud je tohle váš první kontakt s bratry Strugackými a nepatříte mezi lidi, kteří si vychutnávají pocit vlastní mentální nedostatečnosti, tak Les ani neotvírejte. Snadno se vám může stát, že si neproklestíte cestu jeho houštinami a někde v půli knihu s prokletím obou ruských klasiků na rtech zahodíte do křáčí. Vy ostatní čtěte dál, avšak neříkejte, že jsem vás nevaroval.Protože kdo se bojí, nesmí do Lesa.
Les v (psycho)analytickém pojetí bývá tradičně vykládán jako symbol nevědomí. Krajina nepřístupná světlu vědomého poznání ovšem nepředstavuje jen freudovské ohrožení, ale i zdroj možností a skrytého potenciálu. Z pohádkového lesa se kralevici vracívají obtěžkáni kouzelnými meči (a prsteny!) a v pytlíčku přes rameno si odnáší zabalenou „zkušenou“. Hvozdy jsou pro lidstvo nebezpečné a fascinující zároveň. Nejinak je tomu i s Lesem bratří Strugackých - jitří naši zvědavost nesčetnými záhadami a zároveň se rozumovému poznání zuby nehty brání. A o Lese bratří Strugackých to platí dvojnásob.
Nemožnost Les pochopit bolestivě pociťuje zejména Perec, vědecký pracovník a jeden ze dvou ústředních hrdinů knihy. Byrokratická mašinérie Správy, jež výzkum Lesa (dez)organizuje, mu hází klacky pod nohy a nesmyslnými obstrukcemi brání Perecovi vstoupit mezi stromy. Jenže posedlost je posedlost a není těžké uhodnout, kam vědcovy kroky zamíří. Zato Candide zvaný Mlčoch má opačný problém: žije s domorodci v jedné z vesniček a tuze rád by našel cestu z lesa ven, neboť má bizarní lesní magie plné válenky. V románu na střídačku sledujeme příběhové linie Perece i Candida, díky čemuž nahlédneme do Lesa zevnitř i zvenčí.
Linky vyprávění se neliší jen obsahem, ale také celkovým étosem s nímž Strugačtí vyobrazují obě poloviny svého světa nepochopení - Správu a Les, jenž v ledasčem připomíná Pásmo z novely Piknik u cesty/Stalker. V Pikniku u cesty stejně jako v Lese ruský tandem líčí oblast anomálií, zvrácených zázraků i okouzlujících nebezpečí, aniž by naplno odhalil karty a nechal čtenáře porozumět její podstatě. Oba spoluautoři ctí zásadu, že vysvětlený vtip přestává být vtipem a eskamontérský trik ztrácí prozrazením kouzlo. A tak se až do konce musíme vyrovnávat s nepochopením cizorodé podstaty Lesa a s otazníky, které víří v našich mozkovnách jako hejno můr kolem svíce. Ne nadarmo patří neporozumění k leitmotivům tvorby Strugackých, takže něco takového musíme očekávat, ba se na to přímo těšit.
Správa a potažmo celá Perecova románová linie je... jemně řečeno not user friendly. Z počátku máte při čtení pocit, že posloucháte rozhovor zasvěcenců, aniž byste věděli, oč běží. To je v pořádku, říkáte si v duchu, časem mi to dojde a objevím v tom smysl. Jenže stránky mizí, podivné dialogy se kupí a absurdita děje už z červených čísel dávno nemá kam stoupat. Hlavní hrdina se potácí nesmyslným světem direktiv, byrokracie a systémové zabedněnosti, na kafkovský způsob mletý idiotským soukolím předpisů a čtenář zažívá knižní trip, vedle něhož vypadá dílo Philipa K. Dicka jako práce někoho, kdo o drogách četl jen ve Vlastě. Nejpozději u scény s „honem“ na robota vám ovšem docvakne, že císař je nahý a tohle prostě není příběh vědecké stanice, ale promyšlený způsob jak ukázat kocourkovství bolšáckého režimu. Najednou získají všechny ty lampasácké řeči smysl, porozumíte dekadentnímu lartpourlartismu úředního šimla a místy až dadaistické dialogy naplno odhalí svou podstatu.
Největší slabinou Lesa je to, že k tomuto satori čtenář neseznámený se Strugackými (a zejména mladší generace) pravděpodobně nikdy nedojde. Rozkódovat ptydepe používané autory v rámci uchování autentičnosti vyžaduje totiž nemalé úsilí. Pokud nemáte rádi absurdní drama či slabost pro jisté projevy ruské mentality, ani pohádkový Les vás nedonutí knihu dočíst. Zvláště pak jestliže sloh Perecovy dějové linky budete považovat za defaultní styl tvorby Arkadije a Borise Strugackých a ne za projev autorského záměru, jímž bezpochyby je. Jenže k tomu musíte mít autory načtené, abyste měli Les s čím srovnávat. K čemuž se výborně hodí jejich patrně nejlepší dílo - Piknik u cesty.
Druhým problémem je odtržení reality čtenářstva od reality knihy, které činí z Lesa (původní vydání - 1966-1968) záležitost především pro pamětníky. Rafinovaná hra na téma „jak říct, že komunistický režim je víc padlý na hlavu než Les, kde rostou hrnky a hlína chutná jako ementál“ se míjí účinkem, pakliže to kdokoliv může říct zcela veřejně. Proto působí trpký popis života na Správě (bohudík) anachronicky a spíše coby varování, než jako cosi, co by mělo zahrát na vnitřní strunu generace polistopadových dětí. Ale třeba vás právě tento rys zaujme, zejména pokud máte rádi výpravy do dějin science fiction. A Les byl v době napsání bezpochyby neobyčejně aktuálním dílem, jež toho o zeitgeistu konce šedesátých let ve Východním bloku poví více než leckterá učebnice.
Kdybych měl Strugacké srovnávat s někým jiným než s nimi samotnými, zvolil bych si Philipa K. Dicka. Ačkoliv tyto tři současníky od sebe dělila železná opona a ideologické zákopy studené války, mají toho ruský tandem i americký vizionář překvapivě mnoho společného. Třeba Dickův Vykolejený čas se Lesu v mnohém podobá, u obou knih tak nějak očekáváte, kdy se zdánlivá realita zhroutí a odhalí skutečný svět kdesi za ní. Všem třem spisovatelům je vlastní hra s absurditou a nezvyklými nápady. A také ostražitost vůči mocným tohoto světa. Jenže zde už se objevují rozpory: zatímco Dick po americku ze špinavostí automaticky podezírá federální vládu, Strugačtí nikoho osočovat nemusí, protože viník je jasný, jen se o něm nesmí mluvit.
Les není knížka pro každého, ocení ji spíše starší publikum a scifističtí fajnšmejkři, kteří mají v oblibě knihy, v nichž se skrývá pod textem něco víc než jen výprava kosmoletem vstříc Alfě Centauri. Pokud nehledáte nadupanou akci, ale spíš náročnější knížku, jež vám nic nedá zadarmo, můžete se s chutí vydat do Lesa.
Ale pamatujte:
Kdo se bojí, nesmí do Lesa.
Jan Žlebek, recenzent, www.sarden.cz
Ostatní recenze najdete na webových stránkách soutěže: www.soutezrecenzentu.cz