Valhala je v troskách. Loki, adoptovaný Odinův syn, patron podvodníků a zrádců, se postaví na stranu triumfujících zástupů Božích. Ve světě, kde se zbloudilá mytologická božstva spolčují s pekelnými démony, jsou jeho služby neocenitelné. Loki se stává andělským klukem pro všechno, alespoň to si archandělé myslí. On má však své vlastní plány. Na tomto i onom světě existují záležitosti, které není možné vyřídit se svatozáří nad hlavou.
Ukázka z obálky knihy:
Nejistě se rozhlédl a sáhl do vnitřní kapsy saka. Podal Lokimu malou, tenkou obálku. Blonďák se podíval dovnitř a vytáhl bílé pero. Chvíli ho hladil, aby prověřil jeho pravost, a pak ho zase vrátil dovnitř.
„Málo,“ prohlásil.
Kvirinius se zatvářil udiveně.
„Jak to, málo? Vždyť je to andělské pero!“
„Ano,“ odpověděl Loki spokojeně. „Andělské v každém detailu, ale jenom jedno. Podle toho, co vím, máš za sebou dvě varování a po dalším neúspěchu tě čeká sbor andělů. A neúspěch je skoro tutovka, když ti nepomůžu, je to tak? Dvě pera, nebo si začni shánět harfu.“
Anděl rezignovaně sklonil hlavu.
„Souhlasím,“ zabručel nakonec.
Loki se usmál.
Ukázka:
Michaela znervózňoval už pouhý pohled na Lokiho. Lhář, přestože byl ve Španělsku jen necelých dvanáct hodin, se už dokázal přizpůsobit novým podmínkám. Především měl dokonale snědou kůži, což ve spojení s téměř bílými vlasy a vousy vypadalo nezvykle a zajímavě. K tomu žlutá košile s hnědozelenými palmami, modré kraťasy a černé sandály. Na nose měl zrcadlovky a v ruce držel drink. Se slunečníčkem.
A navíc, jako by samotný jeho vzhled nestačil, měl nutkání pokládat hromadu otázek. Nepříjemných otázek.
„Pořád nemůžu pochopit, proč všichni ti andělé sedí na stromech a hrají si na vrány, místo aby letěli za svými svěřenci. Proč je vlastně opustili?“
Gabriel si přejel dlaní po obličeji.
„Kolik už jsi pro nás udělal zakázek, Loki?“ zeptal se.
Lhář pokrčil rameny.
„Po jednom peru za každou stovku sebevrahů, a mám tři pera. Vychází to na nějaké tři stovky.“
„A ještě pořád sis nevšiml, že ne všichni mají svého anděla strážného?“
Loki si mezi zuby strčil brčko a hlasitě usrkl.
„Jasně že ano,“ odpověděl po chvíli. „Ale tihle rukojmí je mají, jak je vidět. Takže jich se ta odpověď, chytře obsažená ve tvé otázce, netýká. Je to tak? Nebo to říkám špatně, vůdče?“ kývl hlavou na Michaela, ale ten jenom něco zabručel pod nosem.
„To je složitá věc,“ konstatoval Gabriel.
„Klidně můžeš povídat,“ ujistil ho Lhář. „Dokud se nedozvím, o co tady jde a proč ani jeden okřídlenec nechce dovnitř, nehnu ani prstem. Takže máme moře času.“
Boží posel si povzdechl a úkosem se zadíval na Rafaela. Ten mávl rukou.
„Tak dobrá. Vysvětlím ti to nejjednodušeji, jak to dokážu. Není žádná novina, že andělů nepřibývá, zatímco lidí je čím dál víc. Když se k tomu připočte, že ne každý anděl je strážný a že se tímto oborem zabývá jen malá skupina specializovaných jednotek, je není těžké si uvědomit, že nastal problém. Další komplikací jsou Boží přikázání, jež například říkají, že každý strážný anděl má právo jen na tři omyly, a pak změní obor a už nikdy se nemůže vrátit ke střežení. To nás také hodně omezuje. Zavedli jsme tedy několik opatření. Za prvé, zlí nedostávají strážné, za druhé...“
„No dobrá,“ skočil mu Loki do řeči. „A kdo rozhoduje, jestli bude nemluvně dobré nebo zlé?“
Na okamžik zavládlo trapné ticho. Lhář se ošklivě usmál.
„Pán je pryč, andělé tipují,“ nadhodil. „A já jsem tady ten nejhorší, co? Pokračuj.“
„Za druhé,“ pokračoval Gabriel v přerušeném monologu, „na rodinu bývá přidělen jeden strážný anděl a ten buď sám nebo s naší pomocí rozhoduje, který člen rodiny potřebuje jeho péči nejvíce. Jako například teď. Mysleli jsme si, že je podstatně rozumnější hlídat otce, protože v jejich případě existovala vyšší pravděpodobnost atentátu. Znáš to, malí lidé, malý problém...“
Loki shovívavě přikývl.
„Ale pořád zbývá otázka, proč nemůžou vejít dovnitř. Co jim v tom brání? Měli by provést nálet, nejlépe s podporou maníků od lidské policie. Bum, prásk a je hotovo. Když jsi mě sem přitáhl, znamená to, že se vykrucuješ.“
„Beránčí krev,“ ucedil Michael. „Prokletá beránčí krev na dveřích.“
Lhář vytáhl ze sklenice slunečníček a hodil ho po nejblíže ukrytém ostřelovači. Netrefil se.
„Co kdybys to zkusil trochu jasněji, vůdce?“ požádal. „Někteří jsou v partě příliš krátce, než aby jim došlo všechno.“
„Jde o Pánův zákaz,“ vysvětloval Gabriel, když viděl, že vůdce zástupů, ponořený do ponuré meditace, ani náhodou nemá v úmyslu odpovědět. „Kdysi, když se Bůh chystal na cestu a předával Michaelovi povinnosti týkající se země, vložil mu do rukou hrst jednorázových prostředků, jako například potopu, sirný déšť a morové rány. Nadiktoval také lidem deset přikázání. Nám přidal ještě několik dalších a mezi nimi i jeden zákaz – nikdy neprocházet dveřmi natřenými krví jednoletého beránka. Tak mimo jiné Židé uchránili své děti a majetek před poslední egyptskou ranou, pogromem na prvorozené. Po akci Pánova syna se změnilo naše panování i přístup k lidem, ale příkazy a zákazy zůstaly v platnosti.“
Loki se sklonil a utrhl malou větvičku. Oškubal z ní lístky.
„Už chápu, k čemu mě potřebujete,“ prohlásil a strčil si klacík do úst. „A taky už vím, že odměna za takový úkol bude odpovídat jeho důležitosti. A že už ti nemusím říkat vůdce, je to tak, archanděli?“
Poslední slova už adresoval Michaelovi, který okamžitě zrudl vztekem a místo odpovědi ucedil něco o nestydatých darmošlapech.
„Máte plán, jak se dostanu dovnitř?“ obrátil se Lhář opět na Gabriela.
Archanděl přikývl.
„Půjdeš tam společně s ním.“
Ukázal rukou na Stevensona, sedícího na parkové lavičce. V oblaku kouře z dýmky byl sotva viditelný. (str. 74 – 77)
(…)
Něco se opravdu změnilo. Pět bratrů, stojících na vrcholku pentagramu, se každou chvíli po očku rozhlédlo. Robert stál vedle Mága a s obličejem skrytým v šeru černé kápě nervózně svíral černou svíci...
Něco se změnilo.
Vybavení sklepa bylo stejné jako při každé modlitbě nebo sesílání kletby, uspořádání bylo také identické, ale...
Začalo to, když se Mág pustil do předčítání z knihy. Zpočátku jeho podání aramejské písně znělo, jako by dostal záchvat kašle, ale už po chvilce začala být slova výraznější a improvizovaná melodie zvučnější. Tehdy plameny svící změnily barvu. Nejdříve zrudly, pak některé z nich získaly oranžový odstín a jiné bílý, až nakonec všechny planuly nepřirozenou bezbarvou září. Kousky křídy, kterou byl nakreslen pentagram, se vznesly jako prach zvířený větrem, a pak zase klesly a vytvořily na podlaze kompaktní vzor, jakoby namalovaný barvou. Vnitřek pekelné hvězdy se rozzářil.
„Mágu...“ zašeptal Robert. Pravděpodobně byl poprvé v životě skutečně vyděšený. „Mágu!“ zopakoval hlasitěji.
Oslovený nereagoval. Píseň ho úplně ovládla. S každým vyšším zvukem mu zvedala obočí a chlupy na zátylku. S každým nižším nutila sklonit hlavu a zavřít oči. Oheň uvnitř pentagramu se vznesl ke stropu a barvil ho sazemi načerno.
Zpěvák zvedl ruce a pustil se do poslední sloky. Vzduch okolo se zachvěl. A v tu chvíli se uvnitř kruhu zjevil démon. Vynořil se z ohně – nejdříve se objevila jeho rohatá hlava a vzápětí i trup a obrovská ženská ňadra. Jeho nohy zůstávaly skryty v plameni, takže vypadal jako socha na čelenu starobylé plachetnice.
Mág zmlkl. Ve sklepě na okamžik zavládlo ticho a nehybnost. Čas jako by se zastavil, ztuhly dokonce i kapky potu na obličejích chlapců.
Potom démon zařval. Jeho obrovská hlava se začala zmítat v nekontrolované křeči, velké rudé oči se rozšířily bolestí a děsem, a mezi ňadry vylezl a zase se schoval ohnivý jazyk. V místě, kde se rozzářil plamen, se objevila obrovská díra. Démon ještě jednou zoufale zařval a vrhl se vpřed. Když se jeho hlava ocitla nad čárami pentagramu, náhle explodovala a společně s ní i zbytek netvora. Vnitřek hvězdy zahalil kouř.
Koliński se z otupělosti vzpamatoval jako první. A všechna jeho posedlost zmizela.
„Padáme!“ vykřikl, ale už bylo pozdě.
Z kouře vyšla okřídlená silueta s ohnivým mečem v ruce. Nevšímala si pentagramu, bez obav překročila čáru, která měla oddělovat světy. Místností se rozlil jas. Ne záře, před kterou je nutné mhouřit oči, ale jas, teplý a příjemný. V tom světle dokonce i obličej příchozího, plný starých jizev a s tetováním ve tvaru plamene okolo levého oka, vypadal dobrotivě. Jeho úsměv přestával být cynický a tři páry smolně černých křídel se začaly lesknout. Jen hlas, hluboký a syčivý, zbavoval posledních nadějí.
„Dobrý den, pánové,“ řekla postava, neskrývající uštěpačný tón. „Dnes si promluvíme o zatracení.“ (str. 116 – 118)
Ohlasy:
„Dnes již uzavřená trilogie je tvořena dvěma knihami poměrně těsně provázaných povídek a závěrečným románem. Styl je lehký a sarkastický, zápletky chytře vymyšlené a okořeněné situačním i jiným humorem – nejedná se však o humoristický cyklus. Jedna z povídek v první knize byla nominována na Cenu Janusze Zajdela – a byla poražena Grzędowiczem.“
Robert Pilch, překladatel
„Nadprůměrné a neobyčejně originální. Ćwiek skvěle využívá hlavního motivu, aby na něm vystavěl netradiční zápletky, které mají originální a překvapivé pointy a rozuzlení. Povídky jsou většinou docela drsné, děj se odvíjí v rychlém tempu, které ještě umocňují akční scény. Nepostrádají však ani humor, často nemálo černý a občas také poněkud morbidní. Přesto, nebo právě proto působí jeho texty velmi přirozeně a čtou se jedním dechem.“
Jan Juhaňák, redaktor
Recenze:
Mladý polský autor Jakub Ćwiek nabízí ve své debutové knize Lhář hned několik originálně pojatých příběhů propojených postavou hlavního hrdiny, boha klamu Lokiho, jež se toho času ocitá v andělských službách. Jeho texty přitom staví na svěžích, neotřelých nápadech, velmi dobře propracovaných zápletkách, překvapivých zvratech a nečekaných rozuzleních. Nechybí v nich akce ani inteligentní humor, často ovšem v dost temných barvách. Ćwiek na více než dvou stech stranách ukazuje, že umí psát natolik poutavě, že čtenáře ihned vtáhne do děje a bez větších problémů ho přiměje, aby prožíval příběh spolu s hlavním hrdinou a ještě se při tom královsky bavil.
Hlavní zásluhu na tom má samozřejmě sám Loki, kterého autor stylizuje do role sice poněkud cynického, ale přesto poměrně sympatického parchanta, který sice dává na odiv své drsňáctví, bezohlednost a protřelost životem, ale ve skutečnosti není tak úplně zkažený, a někde uvnitř má dokonce i něco, čemu by se dalo říkat svědomí. To mu ale nijak nebrání, aby nedotahoval své šílené nápady kořeněné kanadskými žertíky až do úplného konce. Ať už to stojí, co to stojí. Navíc nikdy nezapomene utrousit nějakou tu drsnou hlášku a události komentuje s nadhledem a sžíravou ironií, která nešetří nikoho a nic. Ani jeho samotného. Jako bůh si to asi může dovolit.
Zajímavé jsou i kulisy, v nichž se jednotlivé Lokiho eskapády odehrávají. Autor je dovedně střídá, takže si čtenář nemůže stěžovat na stereotyp či nudu. Ćwiek mu nabídne krátkou exkurzi do Valhaly, vezme ho do ležení andělských vojsk, a následně „vláčí“ po různých zemích současného světa. Prostě všude tam, kam Lokiho jeho práce zavede. A to ani nemluvím o tom, že se čtenář seznámí se spoustou fascinujících postav, od samotných archandělů, přes různé bůžky a démony, až po rozmanité zástupce lidské rasy, vrahy a násilníky počínaje, a svůdnými ženami konče. Jak se zdá, pracovat pro anděly je opravdu terno! I když zrovna nejsou úplně takoví, jak si je lidé představují. V Ćwiekových příbězích jsou totiž mnohem lidštější a proto i pochopitelnější ve svých slabostech a vášních, což dává Lokimu možnost získat to, po čem prahne. Chcete vědět, co to je? Tak to si budete muset Lháře přečíst.
Martin Fajkus, recenzent
