Anotace:
V románu nás autor zavede do říše Polosnu. Do světa Pomezí a pod trnový kříž, na němž visí natažený mnich. Poznal tajemství tohoto světa a musel kvůli němu zemřít. Zanechal však svému příteli svéráznou závěť: hledej hluboko a nacházej odpovědi. Takže přítel bere brokovnici, nasedá na motorku BMW a vrací se do ulic, v nichž se převaluje jen popel a prach…
Samostatný román, který získal Cenu Janusze Zajdela.
Ukázka na obálce knihy:
Pamatoval si, jak blábolil do sluchátka. Jazyk jako zdřevěnělý kolík v ústech, jež mu připadaly cizí. Vlastní křik, odrážející se od stěn a stropu. Křik, kterým se dusil, zatímco k sobě tiskl tělo osvobozené z pout. A pak něco, co ani nedokázal vyslovit.
Byl to chlad. Náhlý ledový závan, který mu pokryl tělo jinovatkou. A potom se zjevila postava. Černá, rozmazaná jako nepovedená fotka. Silueta vystoupila přímo z počmárané zdi, oblečená do nevýrazné peleríny, černé jako kouř z hořící pneumatiky. Neměla obličej, jen ptačí zobák jako maska lékaře z časů morových epidemií. Ještě zahlédl, jak jí z obou rukou vyčnívají žlutavé, zakřivené čepele.
Měl jsem zpocené dlaně a cítil se, jako by se můj hrtan postupně naplňoval ledovou rtutí.
Věděl jsem, co můj synovec viděl.
Říkám jim skeksové.
Vítězná recenze druhého ročníku Soutěže recenzentů:
Nejen že nejsem rodinný typ, ještě ke všemu mě nezajímají záležitosti ostatních lidí. Je trochu složité to vysvětlit, ale nejsem úplný psychopat. Prostě jsem viděl věci, které by pro ostatní lidi byly jen těžko pochopitelné, natož uvěřitelné. Příliš děsivé a definitivní, abych se pak ještě zajímal o všechny ty malicherné žvásty, které považujeme za skutečný život. (str. 14)
Vypravěč tohoto pochmurného až nihilistického příběhu je převaděč. Za jakýkoliv obolos převede duši mrtvého člověka ze světa Pomezí do světla. Ze svých toulek je zvyklý na podivné věci, když se mu však zdá živý sen o trnovém kříži s ukřižovaným řeholníkem a následně zjistí, že jeho prakticky jediný přítel - mnich Michal zemřel, rozhodne se znepokojující okolnosti prozkoumat. Jako tulák po Pomezí má poměrně slušnou kvalifikaci a jeho stopou je trnová cesta…
Jak vám přiblížit atmosféru knihy, kde už titul naznačuje, co se skrývá pod povrchem? Popel a prach… Marnost nad marnost… Pamatujete si filmovou adaptaci Constantina? Tu introvertní komornost tam, kde se čekal velký spektákl, kterou narušoval jen civilní cynismus hlavního hrdiny, který byl v tom „druhém“ světě jako doma? Tak takový je to příběh. Díky autorově mistrné práci se slovem se emocionálně prakticky okamžitě ocitnete na poušti, kde jen vítr sem tam honí smotky suché trávy. Pusto a prázdno, jen nešťastné duše. Nikde žádný smysl. Jen popel. A prach…
Grzędowiczova kniha zavání něčím, co důvěrně známe. Trošku podvodně se tváří jako další z řady mystických detektivek. A vlastně taky je. Jenže když dva dělají totéž… Na podobný titul jsem dlouho čekala, pořád na takové tituly čekám. Melancholický kříženec Jména růže a postmoderní akční detektivní fantastiky. Téměř bez akce, s minimem postav a prakticky bez pátrání tak, jak ho známe. Celý text je vyprávěný důsledně v ich-formě, a není žádná náhoda, že za celou dobu ani jednou nepadne jméno ústřední postavy. Umožňuje to čtenáři lepší splynutí a ztotožnění. Příběh se odehrává v současnosti, nebo možná ve věčném bezčasí - můžete si vybrat. Žádná zápletka ani vedlejší postava nejsou tak výrazné, aby v nich zanikla obnažená dřeň vyprávění.
Nejsem schopna posoudit, zda je Popel a prach tak vynikající, protože vznikl v Polsku se silně katolickým podhoubím, které prorostlo i do autora, nebo zda je Jarosław Grzędowicz výjimečně duchovně zaměřený. Popel a prach se o duchovno jen tak neotírá, aby byl zvláštní a atraktivní. Není to žádná výstředně oblečená šestnáctka, která si hraje na kartářku, aby mohla chvíli podržet ruku svého objektu ve své dlani. Kdepak, je to zkušená čarodějka, která nás hladce převede mezi světy. Provádí nás pátráním po trnové cestě, aby nám na konci ukázala… Popel a prach.
Jestli je toto mystické dobrodružství ducha literárně na výši, to vám tentokrát opravdu nepovím. Je psáno nekomplikovaně, na rozdíl od svých zřídkavých příbuzných, spadajících spíše do velmi intelektuální prózy. Nemusíte se bát absence příběhu, ten je pouze poněkud rozvolněný a pochmurný, jako by na tom, co se každý den děje v našem světě, zase tak nezáleželo. A ono nezáleží. Řeknu vám jen jedno: toto je kniha, která se vám okamžitě zaryje pod kůži tak, že už nikdy nedokážete pohlédnout na svět stejnýma očima. Nemusíte si vůbec zouvat oblíbené bačkůrky temných fantasy dobrodružství, na které jsme si všichni už tak zvykli, ale můžete v nich projít zase úplně jinou cestu. Zameditujete si nad svým životem a nad stavem své duše. Ale nelekejte se, až po procitnutí ucítíte na jazyku podivnou pachuť. V těch hloubkách je totiž jen popel a prach.
Zuzana Kocurová, www.sarden.cz
